Týden na JADERCE
Týden vědy v Praze 2010
Do Prahy jsem jel ve dnech 13.-17.6.2010 (ne-čt). Jel jsem, dá se říci, sám – žádný rodič ani učitel se mnou nebyl. Úplně až tak sám jsem ale nejel – jela se mnou i jedna holka, Bára Vlková ze Štěpánova. Jak jsem ovšem zjistil, v Praze se vůbec nevyzná – stejně jako já.
Naše cesta vlakem z Olomouce proběhla celkem pokojně, možná až na to, že jsem vstával ve 3:30.
Když jsme na pražském nádraží vystoupili z vlaku, namíříli jsme si to rovnou na metro. Chvíli tam tak stojíme, pak nám dochází, že stojíme na opačné straně kolejí. A než se nám podaří dostat na druhou stranu, metro nám přefrnkne přímo před nosem. Nevadí, počkáme si na následující. Tím jedeme na zastávku Muzeum, kde přestupujeme na linku B – než se nám to ale podaří, stíháme vidět jen zadní část ujíždějícího metra. No co, času je dost.
Čekáme na další metro, tím jedeme na zastávku Můstek, a protože nevíme, kudy dál, raději vystupujeme. Na Můstku si pěkně prohlédneme mapky a zjistíme, že jsme tím metrem měli pokračovat až na zastávku Staroměstská. A tak jen zase čekáme na další metro…
I přes všechny tyto potíže se včas dostáváme na úvodní přednášku, po níž následuje pauza na oběd a další přednáška: Lasery a hranice fyziky.
Přednáška by to mohla být zajímavá, ovšem přednášel ji snad devadesátiletý starý pán, jenž sotva dokázal stát a mluvit zároveň. Tím pádem mu nešlo ani rozumět a většina toho, co jsem si odtud odnesl, byla jen slova v odrážkách napsaná na dataprojektoru.
Po přednášce pak následovala cesta do ubytovny vzdálené asi půl hodiny cesty městskou dopravou. Na ubytování jsem dorazil bez jakéhokoli zabloudění, možná to bylo i tím, že jsem se držel dosti velké skupiny lidí. Na ubytovně jsem se ubytoval společně s někým, o kom ještě teď nevím, jak se jmenuje.
Ani jsem se nestihl vybalit a začala nám Welcome párty v budově vzdálené asi 100 metrů. Spočívala v tom, že předem určené skupiny předváděly nacvičené scénky, porota je hodnotila, ostatní se tak různě poseznamovali, na závěr nám taky zahrála skupina Tokamak. Párty trvala zhruba do půlnoci a tím skončil první den.
Druhý den se jelo brzy ráno z ubytoven zase zpátky na fakultu, kde jsme ve skupinkách po třech dělali různé miniprojekty (někteří třeba létali letadlem a měřili kosmické záření). Já jsem dělal Rentgenfluorescenční analýzu (vyslovit jsem to pořádně dokázal až čtvrtý den). Spočívala v tom, že jsme pomocí různých přístrojů vyvolali ze zkoumaných předmětů tzv. záření X a to se zaznamenalo v podobě grafu. Porovnáním čísel v grafu a čísel v tabulce jsme pak zjistili, z čeho je ten daný předmět složen. Zkoumali jsme dvacetikorunu (25% zinku a 75% mědi), starý medailonek z roku 1765, zlatý řetízek, bílý centropen a plno dalších věcí.
Odpoledne jsem se ještě účastnil přednášky Jak prezentovat a…s menší skupinkou lidí se pak dostal zpátky na koleje Strahov (ubytovna), kde jsme už zůstali.
Následující třetí den jsme zpracovávali informace ze dne předchozího. Nejdřív jsme o naší práci napsali příspěvek do Sborníku FJFI (Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská). Příspěvek byl dlouhý na pět stránek. Poté jsme sestavili prezentaci, ke které jsme ve čtvrtek měli mít patnáctiminutovou přednášku !!!
Zpátky na ubytovnu jsem dnes jel poprvé sám – a taky to šlo lehce poznat. Metrem jsem totiž dojel na stanici Dejvickou a tam asi hodinu hledal ten správný autobus.
Když jsem konečně na ubytovnu dorazil, domluvili jsme se se spolubydlícím, že dnes večer půjdeme na hvězdárnu. A taky jsme šli. Prošli jsme, co jsme mohli, a pak jsme se vydali speciálním dalekohledem pozorovat Měsíc a Mars – fakt parádní zážitek. Taky jsem měl možnost pomocí obrovské váhy zjistit, kde bych vážil kolik kilo – tak třeba na Měsíci mi vyšlo 9,5kg, na Jupiteru 132,6kg a na Slunci, tam mi vyšlo neuvěřitelných 1602kg !!!
Z hvězdárny jsme se vrátili něco po půlnoci a okamžitě zalehli do postelí – i dveře od pokoje jsme zapomněli zamknout. Což se mi stalo osudným.
Někdy v hodně ranních hodinách jsem se totiž nečekaně probudil (byla ještě tma), vidím otevřené dveře na chodbu a světlo, jež na mě z chodby svítí. Tu za sebou u stolku slyším rachot. Rychle se otáčím a za mnou jakýsi chlap – tipoval bych mu tak devatenáct. Všiml si, že jsem vzhůru, a pak se mě zeptal, jestli nemám trávu. Udiveně říkám, že ne, poté okamžitě utíká z pokoje pryč. Zamykám za ním a do pěti minut zase usínám. Ráno pak vstanu, dojdu si pěkně ke stolku a vidím otevřenou peněženku. Tu si vzpomínám na nočního návštěvníka, s obavami ji otevírám a vidím, že mé obavy se naplnily – peněženka je prázdná. Jaké štěstí, že jsem tam měl jen 300 korun.
Tím, co se dělo dopoledne, vás moc trápit nebudu. Měli jsme totiž dvě přednášky – první o matematikovi Paulu Erdosövi, jehož celoživotním heslem bylo: „Na spaní bude čas v hrobě“. A svého hesla se opravdu držel – obvykle totiž spával jen čtyři hodiny denně a na jednom místě dokázal vydržet maximálně týden.
Druhá přednáška pak byla o temné energii a temné hmotě ve vesmíru od Petra Kulhánka, uznávaného člověka, jenž vydal plno publikací a knížek.
Odpoledne se jelo na exkurze, já konkrétně do Fyzikálního ústavu na Slovance. Tam nám ukázali jeden z nejvýkonnějších mikroskopů v ČR, jenž je stál několik desítek milionů korun, a pak nám předvedli pokus se supravodiči. Fungovalo to tak, že jeden supravodič ochladili tekutým dusíkem na teplotu okolo -270°C, dali nad něj další vodič, ten po chvíli vyzvedli do vzduchu a supravodič, i když původně stál v krabičce, nyní se též zvedl a visel ve vzduchu. Když pak zase vodič pustili zpátky, supravodič dopadl na stůl a vodič, ten nad ním i nadále levitoval (vznášel se). Opravdu, žádný podvrh to nebyl, sám jsem si to vyzkoušel, ta věc se ve vzduchu opravdu vznášela!!! Neuvěřitelné.
Po tomto pokusu jsme si ještě udělali fotku přes termovizní zařízení (zařízení, jež zviditelňuje tepelné záření - teplo), a pak nás už vykopli ven, my dojeli zpátky na ubytovnu a…tento den byl za námi.
Následující poslední den jsme měli jet na nám zcela neznámé místo, na onu budovu jsme narazili skoro omylem. Bloudili jsme bloudili, až najednou přes ulici vidím nápis „Restautace Trojanka“ (měli jsme jít na Trojanku), a tak stačilo už jen popojít a jsme tam. Program začal v 8:00 a končit měl v 14:00. Celý den se prezentovaly naše miniprojekty z pondělí a úterý (rentgenfluorescenční analýza). Každý měl na prezentaci 15 minut, prezentací bylo okolo 60, probíhalo jich však více naráz, a tak se nedalo stihnout vidět všechny. Člověk si prostě musel vybrat, kam půjde.
Stačilo sice jen odprezentovat tu naši práci a mohli jsme jet domů, většina z nás ale zůstala až do konce, stejně jako já s Bárou. A vlak jsme přesto stihli. Nastoupili jsme však do vagónu, z něhož nás do deseti minut vyhodili s tím, že to je první třída. A tak jsme museli o vagón dál a celou cestu jsme pak stáli. Bylo to únavné, ale přečkat se to dalo, a i když jsem po příjezdu do Olomouce čekal ještě asi hodinu na vlak do Šternberka, šťastně jsem dorazil ještě před půlnocí domů. Jak polehčující myšlenka, že následující den půjdu už zase do školy.
Michal Unzeitig
